Cestovateľ Petr Kubka, český spolupracovník nášho web magazínu, vyhľadáva každú zimu nejakú zaujímavú lyžiarsku destináciu. Niečo špeciálne, kam sa bežne z našich končín nechodí. Tentokrát to je Irán.
Vydat se lyžovat do Íránu za současné mezinárodní politické situace může leckomu připadat pošetilé. Nemine den, aby se v novinových titulcích neobjevily zprávy o napětí v Hormuzském průlivu, za jehož úzkým hrdlem se skrývají světové zásoby ropy, nebo o jaderných ambicích islámské republiky. Přes mírné oteplení spojené s nástupem prezidenta Hassana Rouháního, obavy přetrvávají, stejně jako zůstává v platnosti embargo na dovoz íránské ropy.
To jsou objektivní faktory, které dokážou od lyžování v Íránu odradit i leckterého dobrodruha. A nutně je k nim třeba připočítat obavy vyplývající z nedostatku informací. Jaká je situace s vízy? Je v ulicích bezpečno? Nehlídají na každém rohu pazdaráni neboli Strážci revoluce? Nesetká se návštěvník z Evropy s nepřátelským přijetím? Jsou skutečně sjezdovky genderově rozdělené? Musí ženy na lyžích jezdit v hidžábu? Mohou do jedné kabinky společně s příslušníky mužského pohlaví?
Nakolik Hassan Rouhání dokáže sví předvolební sliby přetavit v realitu, ukáže až blízká budoucnost. Na další obavy mohu poskytnout subjektivní odpovědi z osobního pobytu v Íránu. Proč by vás měly zajímat? Protože lyžování v Íránu, ať už alpské, freeride, skialpinismus nebo nejlépe jejich kombinace, za tu vynaloženou námahu stojí.
S íránskou cestovku v každém případě
Získání íránských víz je sázka do loterie. Nebo vám stejnou službu prokáže zakoupení křišťálové koule. Můžete si vybrat ze dvou možností. Požádat o turistická víza prostřednictvím íránské cestovní kanceláře. Přijdou Vás na 50 € a dalších 50 € zaplatíte za zprostředkování. Výhoda spočívá v tom, že o peníze nemůžete přijít. Zaplatíte až v Teheránu.
Íránskou cestovku budete potřebovat v každém případě. Jediný hotel v lyžařském středisku totiž nemá webové stránky, nemá e-mailové spojení a na anglicky hovořícího recepčního jsme narazili až druhý den pobytu. Hotel je třeba objednat předem, protože o víkendech a svátcích je 100% obsazen. Že naše sobota a neděle připadají v Íránu na čtvrtek a pátek, si zkušený cestovatel určitě dokáže zjistit, ale u státních svátků může narazit. Neumím posoudit kvalitu ostatních íránských cestovek, ale ta naše, Iranski resort, náhodně vybraná na Googlu, poskytla dobrý servis. Objednala hotely a místní letenky za stejné nebo lepší ceny, než bychom koupili na místě.
My jsme ovšem ve „vízové loterii“ museli vsadit na druhou možnost.Rozhodovali jsme se totiž na poslední chvíli a na vyřízení víz s cestovkou už nebyl čas. Spolehli jsme se na neověřené vydávání víz na letišti imáma Chomejního v Teheránu. Naštěstí oprávněně. Přepážka fungovala v non stop provozu. Za 50 eur nám úředník, poté co jsme mu předložili potvrzenou rezervaci hotelů, během několika minut vydal vstupní víza. Cesta do íránských hor se nám otevřela. Povedlo se, asi nám přála štěstěna.
Tochal
Z centra Teheránu vás taxík doveze na dolní stanici lanovky ležící ve výšce1 600 mn. m. za necelou půlhodinu. Jako všechny ostatní kabinky, sedačky a vleky v Íránu dost pamatuje i Pomagalski v areálu Tochal Šáha Mohammada Rezu Pahlavího, který rád lyžoval a stál u zrodu tří hlavních íránských lyžařských středisek. Dnes si člověk připadá trochu jako v lyžařském skanzenu. Z města není pohoří Alborz prakticky vidět, protože íránská metropole se po většinu roku zahaluje do neproniknutelného smogu. Vajíčko francouzské provenience zavěšené na jednom z nejdelších lan na světě (7 500 metrů) vás za necelých 50 minut vyveze do výšky 3740 metrů.
Pro nedostatek lyžařů ve všední den spustili na upraveném svahu jen čtyřsedačku a kotvu. Žádné oddělené sjezdovky, kluci a holky, převážně na snowboardech, vesele jezdí společně. Lyžařky v pestrobarevných čepicích schovaly šátky do kapes a věnují se zimním radovánkám. Tochal se snadnými zelenými sjezdovkami a jedním sjezdem volným terénem lze označit spíše za lyžařskou raritu, než za lyžařský zážitek. A nebo za přípravu na Dizin, protože nejznámější íránský skiareál je úplně jiné kafe.
Dizin
Před odjezdem do 125 kilometrů vzdáleného Dizinu jsme si v Teheránu vyměnili na náměstí Ferdosi v dobrém kurzu dolary na riály, protože v hotelech vám jsou schopni bez mrknutí oka nabídnout až o 30 % nižší kurz. O kurzu bank ani nemluvě a ještě musíte vystát frontu. Ve svém životě jsem neviděl tolik bankovních domů pohromadě jako v Íránu. Švýcarsko hadr. Ale bankomat ani jeden a kreditní karty Visa, Mastercard a všechny ostatní můžete nechat doma. Íránské banky vydávají jen své vlastní kreditní karty a žádné jiné nepřijímají.
Dobře jsme udělali. Denní permanentka nás tak v přepočtu vyšla na necelých čtyři sta korun. V ceně bylo celkem asi deset lanovek a vleků, které byly v provozu podle počtu lidí. Nejdelší z nich, téměř dva a půl kilometru dlouhá kabinka Darreh postavená v roce 1974, nás vyvezla do výšky 3010 metrů. A kabinka Ghalleh ještě o 400 metrů výše. Okolní terény ocení zejména vyznavači freeridu. Po celý den se dá jezdit po neporušených dokonale vysněžených svazích různé obtížnosti. Ve všední den tam lyžujete vy a zase jen vy, protože místní lyžaři by se dali spočítat na prstech jedné ruky a ti ostatní byli Rusové. Pořád jim něco nebylo dost dobré a raději jezdili po upravených sjezdovkách.
Na lanovce jsem se seznámil s doktorem z Teheránu, a tak jsem se ho optal, jaký k nim mají vztah. S lehce ironickým úsměvem mi odpověděl: „Jsou to přátelé naší vlády, tak by to měli být i naši přátelé.“ Dál už jsme tento problém nerozebírali, ani večer v coffee shopu, kde Íránci oficiálně kouří šíšu a pod stolem si tajně nalévají do hrnků tvrdý alkohol. Dokud vládnou jazykem, otevřeně odpoví na každou otázku. Nestěžují si, ale člověk vycítí, že se jim nežije snadno. Ale na druhou stranu, nápisy ve farsí sice upozorňují na nutnost striktně dodržovat náboženská pravidla, jenomže nikdo jich tady nedbá. U stánků vyhrává západní muzika, na billboardech se propagují chytré telefony. V sobotu a v neděli Dizin zaplaví teenageři oblečení podle poslední „západní módy“ a vy si připadáte jako v libovolném evropském lyžařském středisku. Jen o tom svařáku si můžete nechat zdát.
Na skialpy, to tedy ano
Pro skialpinisty je prioritou výstup na nejvyšší íránskou horu, 5610 metrů vysoký Damávand. Z hřebenů kolem Dizinu je neaktivní sopka krásně vidět. Když přeje počasí, dá se vystoupat nad Dizin a nekonečně dlouhým sjezdem dojet do sousední vesnice Gajareh a zpět do hotelu se vrátit taxíkem.
Text pod foto:
Mládež se normálně baví a doufá, že se příslušníci náboženské policie nenaučí lyžovat.
Mimo sjezdovky nikdo nejezdí!
Nač ta železa? Malé vysvětlení: Jinak zdvořilí Íránci kupodivu neumějí čekat ve frontě, ať už na chleba, na taxi nebo na vlek.
Je víkend (čtvrtek, pátek), parkoviště se plní.
Foto: Petr Kubka
