Golf and Travel

Slovo hendikep  je pre niektorých golfistov doslova strašiakom, iní suverénne tvrdia, že ide iba o obyčajné číslo. Jedným z najpovolanejších hovoriť na túto tému je predseda českej Hendikepovej a normovacej komisie a zároveň predseda Rozhodcovskej komisie Dalibor Procházka, ktorý pravidelne normuje aj slovenské ihriská. Rozhovor s ním publikoval český časopis Golf 11/2015.

Můžete říci, co to vlastně hendikep je?

Hendikep je v zásadě vyjádření hráčova herního potenciálu. Něco na způsob „jak dobře dokážu zahrát, když mi to půjde opravdu dobře“. Správně určený hendikep je pak vždy, prakticky bez ohledu na zvolenou metodu, určitým statistickým vyjádřením hráčových uhraných výsledků. Hendikep ale není jenom to, má mnoho forem použití. Tou základní je umožnit co možná nejférovější soutěžní hry hráčům různé úrovně – to byl ostatně od počátku jeho prvotní účel. Kromě toho umožňuje hráči samotnému sledovat vývoj své výkonnosti a v řadě případů také slouží jako nominační či cílové kritérium (pro přijetí do turnaje, pro vstup k profesionálům, pro uznání trenérské třídy, pro splnění předepsaných tréninkových cílů…). Bohužel řada hráčů svůj hendikep vnímá také (a někdy zejména!) jako jakýsi společenský status, což vede k řadě negativních důsledků (typická honba za hendikepem, někdy i podvádění). Osobně se domnívám, že u nás plno hráčů hendikep přeceňuje, zveličuje a zbožšťuje, místo aby se soustředili na hru samu a hlavně si ji užili. Jasně, že nikdo nebude rád za pokažené kolo, ale z nějaké připsané desetinky by nikoho hlava bolet neměla.

Proč by měl hendikep vlastně existovat?

Je to unikátní nástroj umožňující víceméně vyrovnaný souboj hráčů nestejné úrovně. Něco takového prakticky žádný sport nemá, snad jen desková hra go nebo dostihy, vždy s cílem dát všem pokud možno stejnou šanci. Bez propracovaného systému hendikepů by navíc golf přišel o jeden velmi důležitý aspekt – a to ten společenský. Půjdu-li si s někým zaběhat nebo zapinkat tenis, tak se ten rychlejší či lepší musí přizpůsobit slabšímu, jinak to bude o ničem. V golfu budou hrát oba naplno. Spolu tak může hrát opravdu kdokoli – včetně různých generací nebo celé rodiny.

Panují okolo hendikepu nějaké mýty či falešné představy?

Určitě. Tím nejrozšířenějším omylem je to, že hendikep vyjadřuje můj očekávaný výsledek. Například že při hendikepu 18 bych měl běžně hrát 90 ran (pomineme-li možný vliv normy – CR a SR vs. Par), respektive 36 bodů. Vzhledem k tomu, jak probíhají hendikepové úpravy, by ale taková situace znamenala, že bych mnohem více snižoval, než zvyšoval (snižuje se za každou ránu dobrého kola a ještě o víc, než o kolik se zvyšuje za každé špatné kolo), takže můj hendikep by se zákonitě výrazně snížil. Ve skutečnosti by hráč (při dlouhodobě stabilním hendikepu) měl zhruba v polovině případů zvyšovat, takže ten očekávaný výsledek je zde zhruba 32 bodů, respektive 94 ran.

Co se na hendikepu za poslední období změnilo?

Hendikepových systémů je celá řada (EGA, CONGU, USGA, …), ale všechny se snaží o totéž. Je jistě zajímavé, že přes různé metody dávají zmíněné systémy na základě „rozumných“ dat (nutno chápat jako dostatečné množství výsledků hráče, jehož výsledkový profil není nějakým způsobem extrémní) velmi obdobné výsledky. Záleží tedy více na golfové tradici a praxi, jaký systém kdo používá. Samozřejmě se všechny metodiky dále zkoumají, propracovávají a mění, takže podobně jako u Pravidel golfu, i zde vychází každé čtyři roky nová edice. Změny se ale zpravidla týkají nadstavbových částí či jemného dolaďování, základ každého systému je víceméně pevně ukotven. Někdy ovšem i drobnost může mít nakonec velký dopad – vzpomeňme třeba opravnou metodiku CSA/CBA, která se mění v každé edici a někdy i častěji. Bude tomu tak i v nové edici příští rok.

Co nového lze tedy očekávat?

V prvé řadě zmizí rozdělení na aktivní/neaktivní status. Důvodem je to, že v zásadě systémově dobrá myšlenka ve skutečnosti měla spíše negativní dopad, když byli „trestáni“ zpravidla obyčejní hráči, kteří prostě jen málo hráli turnaje. Asi jen málokdo z nich měl přitom tzv. „zadržený“ (tedy uměle vysoký) hendikep, většinou tomu bylo právě naopak. V nové edici budou také stávající klubové hendikepy (37–54) začleněny jako standardní 6. hendikepová kategorie (protože tak to v praxi používá většina členských asociací). Krok pro zvyšování v 5. hendikepové kategorii se sjednotí s ostatními – 0,1 namísto 0,2. Pak také dochází ke změně metodiky výpočtu CBA a algoritmu roční kontroly, to už ale hráči tolik „neuvidí“. Nová edice nicméně dává asociacím určitou volnost v nastavení systému, konkrétně možnost aplikovat princip „pouze snižování“ kromě 6. kategorie i pro 5. či dokonce 4. kategorii (tj. až do hendikepu 18,5). Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se jednotlivé svazy vydají. U nás to bude na rozhodnutí regionálních delegátů STK. Osobně bych raději měl jednoduchý, ale pochopitelný a v zásadě funkční systém než přehršel různých „vychytávek“, které absolutní přesnost stejně nepřinesou (protože ta z podstaty věci není možná), jen všechno zesložití. I v tomto ohledu bych tedy spíš uvítal minimum změn podobného typu.

Samotný hendikep souvisí s normováním hřišť…

Samozřejmě! Kdybychom jej nepoužívali, tak nemusíme mít ani normy hřišť. Hendikepy jsou totiž relativní záležitost a jako takové potřebují nějaký vztažný bod, etalon. A tím je právě norma hřiště. Pro srovnání – profesionály, kteří hrají výhradně na brutto rány, žádná norma nezajímá. Je prostě potřeba zahrát absolutně nejlépe. Vyjádření +/- vůči paru je pak sice také určitou normou, ve skutečnosti jde ale hlavně o jednoduché praktické porovnání průběžných výsledků.
Všechna hřiště se normují podle jednotné metodiky (metodiku USGA momentálně používá prakticky celý svět) a právě díky tomu jsou hendikepy přenosné. Norma vychází ze známých a změřitelných věcí a prakticky neexistuje faktor, který by nebyl nějakým způsobem započítán. Je ale otázka, nakolik jsou dodržovány podmínky, za jakých bylo hřiště normováno. Pokud jsou třeba greeny znormovány na rychlost 9, ale běžně pak běhají 7 (nebo i naopak!), tak je to špatně. Podobné je to s výškou rafu nebo osazením kamenů odpališť.

I tak ale řada hráčů vnímá některá hřiště jako lehčí a jiná jako těžší…

V rámci normy se primárně uplatňuje délka hřiště. Ta je něčím neoddiskutovatelným, co hráč prostě musí překonat. Zejména v kombinaci s technologickým pokrokem posledních let to ovšem vede k tomu, že dlouhá, ale překážkově jednodušší hřiště mohou být vnímána jako „lehká“ (co se uhrání hendikepu týče), většinou na úrok kratších, ale technicky obtížnějších hřišť. (Jinou věcí je to, že i přes zjevný technologický pokrok se relativní hendikepové rozčlenění prakticky nijak nezměnilo.) U těch ale není problém ve „špatné“ normě jako spíše v tom, že hráči nejsou schopni či ochotni jim přizpůsobit svou hru. De facto nemají před hřištěm ten správný respekt.
Určitě není potřebné, a už rozhodně ne účelné všude sahat po drajvru („ať se doga nažere“) nebo se snažit o nepravděpodobné heroické rány. Zejména hráč s vyšším hendikepem by si měl předem rozmyslet, jak k té které jamce přistoupí. Pokud na dlouhém paru 4 neaspiruji na to být druhou na greenu, pak možná nemá smysl se za každou cenu tlačit co nejblíže a přitom riskovat, když dvěma jistými ranami (třeba dvakrát hybrid) můžu být na 100 metrech s celkem standardní ranou do greenu a dobrou šancí na bogey.Hráči by určitě měli hrát svoji hru, ne to, co někde viděli, ale co neodpovídá místu, času, podmínkám a jejich výkonnosti. Zde se bohužel projevuje určitý negativní vliv stablefordu. Na rozdíl od hry na rány (což dříve byla převažující forma hry) je totiž možné jamku škrtnout, takže namísto pokorného přístupu hráči mnohdy zvolí přístup „zkusím, zkusím, zvednu“. To už ale přestává být golf.

Není to tak dávno, kdy horní hranice HCP byla 36, nyní začíná už na současných 54. Předpokládám, že hlavní motivací bylo více zpřístupnit golf a pomoci zvýšit počet golfistů a golfistek.

Ono není ani tak dávno, co horní hranice byla 24. Ale to je všeobecný trend, nejen u nás. Snahou je zapojit co možná nejvíc hráčů. Ale i začátečníci mají touhu hrát o vítězství nebo díky vývoji hendikepu sledovat, jak na tom jsou. Nemluvě o dětech. Ostatně hráči s takto vysokými hendikepy tvoří skoro všude na kontinentu netriviální část členské základny. V souhrnu má například u nás hendikep 18 a lepší jen pouhých 20 procent registrovaných hráčů. Takže vysoké hendikepy si prostě vynutila aktuální praxe. Jak již bylo zmíněno, různé systémy odrážejí různou golfovou tradici. Takže třeba Británie je na tom jinak, když maximální CONGU hendikep pro muže stále zůstává 28. Naopak v USA má vůbec nějaký hendikep asi jen pětina hráčů – drtivá většina golfistů totiž bere golf více jako zábavu, popřípadě společenskou příležitost než soutěživý sport, nadto snad turnajový. Ti, kdo hendikep mají, jsou pak za jeho vedení sami odpovědni (dají se započítávat nejrůznější typy kol). Prostě jiný kraj – jiný mrav. Jinou věcí je správné přidělování výchozích hendikepů – pokud hráč s hendikepem 54 uhraje 60 stablefordových bodů, není to jeho chyba ani podvod, nýbrž nedůslednost, alibismus a pochybení STK klubu, respektive profesionála, u kterého hráč skládal zkoušku. 54 totiž není nepřekročitelná fixní výchozí hodnota. Pokud hráč již na počátku hraje lépe (a takoví se najdou), měl by dostat adekvátně nižší hendikep, jinak bude mít nespravedlivou výhodu. A hendikepy přeci mají jako hlavní cíl právě férovost a spravedlnost.

Za rozhovor děkuje Jaroslav Cícha