Lyžovanie nad oblakmi – na svahoch Annapurny

06. marca 2013

Sú ľudia, ktorým obyčajné zjazdovky na lyžovanie nestačia. Nudia ich. K ním patrí aj spolupracovník golfandtravel.sk, pražský publicista Petr Kubka. Tentokrát sa s čiateľmi rozdelil o zážitky z Himalájí.

Digitální lavinové vyhledávače nám Craig rozdal na letišti v Pokhaře ještě před tím než jsme nastoupili do helikoptéry. Na schůdcích osobně zkontroloval, zda jsou zapnuté, stejně tak jako přezky u helem.

Kroutili jsme hlavou a mysleli si něco o přehnané starostlivosti stárnoucích supermanov. Ovšem jen do druhého dne. Pak už jsme poslouchali na slovo a nosili vyhledávače a upnuté helmy málem do postele.

Kam nevstoupila lidská noha

V kritický okamžik Xavier stál ve dveřích do kokpitu a navigoval piloty na vyhlédnutou plošinku pro výsadek. Zaslechl jsem jejich konverzaci lámanou angličtinou. Jen si představte, když rodilý Francouz konzultuje ve výšce 5200 metrů nad mořem místo přistání s rodilým Rusem  anglicky. Šéfpilotovi Vladimírovi se místo příliš nezamlouvalo. Nechápal jsem proč, jako ostatně řadu dalších věcí v Nepálu. V Himalájích zvlášť se věci chovají opačně.

Přesto jsme zahájili sestup. Výškoměr na náramkových hodinkách ukazoval 5 300 metrů nad mořem. Ozvala se rána jako z děla. Helikoptéra sebou trhla vlevo. Málem jsme vypadli ze sedaček . Vzápětí se obrátila na bok a padala do propasti. Ani jsme se nestačili nadechnout  a uvědomit si, že Xavier, jediný nepřipoutaný pasažér sebou neovladatelně třísknul o podlahu a už ho prudký zpětný manévr vymrštil  na protilehlou stranu. Létal po kabině jako hadrová loutka, než se Vladimírovi podařilo dostat helikoptéru pod kontrolu. Podíval jsem se na Xaviéra. Na výraz strachu z jeho očí do smrti nezapomenu. Naštěstí to odnesl jen šrámem na ruce a roztrženou péřovou bundou.

Za několik minut jsme zahájili výsadek ve výšce 5200 metrů nad mořem. Na žádné vysvětlování není čas. Rychle vyházet lyže a hůlky a vyskočit do kyprého sněhu. Ani jsme se nestačili rozhlédnout. Zvířený sníh nám zalepil brýle. V tu chvíli  jsem nevěděl, zda se mi třesou nohy vzrušením nebo nadmořskou výškou. Dnes už vím , že obojím. Tak začal náš druhý den lyžování na panenských svazích Annapurny. Ještě nikdy předtím se jich nedotkla lidská noha nebo přesněji ještě nikdy jejich hladkost nenarušila stopa lyže.

Tam dole v Pokhaře

Budíček jsme mali za kuropění. Hotelová restaurace zavřená. Snídaně u stánku. Netrpělivé čekání na zprávy o vývoji počasí tam nahoře. Prvním předpokladem úspěšného lyžování v Himalájich představují  informace ne o předpovědi počasí, ale o jeho aktuální stavu. V základním táboře pod Annapurnami se aklimatizoval druhý týden horolezec z Austrálie. Craig se s ním dohodnul, aby nám satelitním telefonem za mírný poplatek  po ránu podával zprávy  o počasí.

Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Sedm dní  rána a dopoledne bez mráčku. Naskákali jsme do připravených taxíků a tradá na letiště. Tady byly naše nervy vystaveny druhé zkoušce. Uvidíme na ploše robustní trup helikoptéry nebo se zase Vladimír někde zapomněl a letištní plocha bude zřít prázdnotou?

Šéfpilota Vladimíra, veterána z Afgánistánu, nic nerozhodilo. Kam ho majitelé Manang Airu poslali, tam letěl. Ještě nedávno převážel oběti občanské války v Nepálu, včera zachraňoval horolezce někde pod Mount  Everestem. My dvě hodiny čekali. Dneska má lítat s lyžaři. Zdá se, že všechno klape. Pozdravili jsme se letmo s ozbrojenou hlídkou letiště, naházeli lyže  a hůlky do vrtulníku a oddali se sledování neuvěřitelných scenérií, které se kolem nás otvírali.

Jenom pod vrchol

Od prvních minut jsme začínali rychle nabírat  výšku. Podle mapy se Annapurny tyčí nad Pokharou o desítky kilometrů dál než Krkonoše nad Studencem, ale výškový rozdíl je nesrovnatelný. Zrcadlení v jezeře Phewa vyvolává pocit, že štíty jsou na dosah ruky. Letíme nížinou s rýžovými políčky protkanou nitkami prašných cest. Přehoupneme se přes první ještě zelený hřeben osázený chatrčemi Gurungů. Žádná elektrika, žádný přívod vody. Rozum zůstává stát. K doktorovi do údolí to mají dva dny cesty. V Evropě jsou tito slavní nepálští válečníci z britské armády se zahnutými noži známí jako Gurkhové. 

Přeletíme skalní  průrvu a  stoupáme vertikálně podél kolmé stěny. Za několik okamžiků se před námi otvírá cesta vpřed v podobě úzkého kaňonu se strmými bočními stěnami. Zdá se, že tam se helikoptéra nemůže vejít, když já mám strach vystrčit ruku z otevřeného okénka.  Kdesi pod námi  teče horská řeka Modi Khola, která vytéká s annapurnského ledovce.  Vladimír prudce stáčí helikoptéru na devátou hodinu. Pod námi  stačíme zahlédnout základní kemp Machapuchare3 700 ma už se pod námi se rozprostírá  náhorní plošina svíraná ze všech stran skalními  štíty velehor. Jdeme na přistání. Sestupujeme ze schůdků.

Rozhlížíme se. Z panoramatu kolem nás se  tají dech. Jako kulisy na divadle se vpravo  vypíná  do výše 6 930 metrů posvátná hora Machapuchare zasvěcená bohu Šivovi. V překladu to znamená Rybí ocas a Evropané ji dali přezdívku  nepálský Matterhorn. Na Machapuchare však nikdy nevstoupila lidská noha a její štít zůstává nepokořen. Jen v roce 1957 se britský tým vedený horolezcem Jimmym Robertsem dostal 50 metrů pod vrchol. Od té doby platí absolutní zákaz vstupu na tuto pro Nepálce posvátnou horu.

V základním táboře

Otáčíme hlavou doleva  a klouzáme očima po dalších vrcholcích svatého údolí. Osmitisícovka Annapurna I . Sedmitisícovky Jižní Annapurna, Annapurna III, Gangapurna  a další šestitisícovka Hiunchhuli. Vždycky jsem obdivoval odvahu horolezců, jejich lásku k horám , ale moc jsem nechápal, čím je přitahuje zóna smrti. Nalézáme se v základním táboře Annapurna ve výšce 4 130 metrů. Nepálcí mu říkají ABC z anglického Annapurna base camp. Jen sto třicet metrů nad prahem poškození. S každým dalším metrem se snižuje výkonnost , reakční a rozhodovací schopnosti, přicházejí poruchy spánku, ztráta chuti, oslabení vůle. V sedmi  tisících přichází  kritický práh a každý metr nad ním se vystavujete nebezpečí výškové smrti.

V ABC je konečná osmidenního treku kolem Annapurny. Kdo chce pokračovat dál  musí mít povolení nepálských úřadů a hlavně musí projít aklimatizací. Podle osobních zkušeností každého horolezce to trvá většinou 8-12 dní. V této době se buduje tábor ve výšce kolem6 500 m. Tam je nutná druhá aklimatizace, v jejímž průběhu se buduje třetí  tábor ve výšce 7500 metrů. Teprve odtamtud  se vydává vrcholový tým na zteč 10. nejvyšší hory světa. S obdivem zakláním hlavu a začínám je chápat. I mě se zmocňuje euforie a chce se mi výš a výš. Nás se to však netýká. Pokud to počasí dovolí, budeme vždy nocovat v Pokhaře ve výšce 850 metrů a tak aklimatizace není potřeba.

Každé zbytečné kilo

Vykládáme z helikoptéry úplně všechno, abychom co nejvíce snížili váhu. Spacáky, karimatky, ohromné kanystry s benzínem, potraviny, ale i nadbytečné sedačky. Každé zbytečné kilo snižuje  výšku a schopnost manévrovat. Speciálně upravená vojenská verze  vrtulníku MI-8MTV-1 s charakteristickými dvoudílnými zadními vraty disponuje  silnějším turbohřídelovým motorem  a přídavnými  nádržemi. To jí  zajišťuje zlepšenou stoupací rychlost a možnost  operovat až do výšky 6 000 metrů. I tento exemplář bojoval v Afgánistánu, pro který závod v Kazaňi na žádost tehdejšího velení sovětské armády vyrobil speciální model pro boj v afgánských horách.

Za chvíli zaujímáme svá místa a první skupina letí nahoru. Zkoumáme terén pod sebou. Nevidíme žádné trhliny, jen skaliska a převisy. Snažíme se terén uložit do paměti. Vladimír ,,ukotví“ helikoptéru  předním kolem ve sněhu, bleskově vyhazujeme lyže a skáčeme do prašanu. Ani si nestačíme upravit brýle a helikoptéra za pekelného hřmotu mizí pod námi. Vydolujeme lyže a podle naučeného způsobu se snažíme bez opory pevného terénu dostat boty do vázání.  Lyže zabodneme do sněhu, leháme si na záda, tlakem nohou proti vázání se nám to po chvíli trápení daří.

Mezitím Xavier sněžnou sondou zjišťuje jednotlivé vrstvy sněhu a výšku prašanu. Není čas vnímat majestátní ticho kolem nás. Mám dost starostí sám se sebou. Jen vyhrabat se ze sněhu stojí spoustu sil.  Po krátkém briefu se vydávám na nejúžasnější sjezd svého života.

Pravidla

Neprozkoumaný, bezejmenný svah  Annapurny. V duchu si opakuji první pravidlo lyžování na lavinovém svahu:  vyhýbej se pokud možno kuloárům a navátému sněhu. Druhé pravidlo , nejezdi kam nevidíš. Ale jak pravidla  uvést do života? Sněhu po pás, Xavier zmizel za prvním skalním převisem a svah je tak kolmý, že je vidět jen několik metrů před sebe.  Hazard ? Žijeme jen jednou a koneckonců jsem tady kvůli tomu . Překlopím lyže přes navátou hranu a  rázem se propadám o dvacet metrů. Třetí pravidlo:  pokud to terén dovoluje, nejezdi napříč svahem, mi dělá nejmenší problémy.

Nejnovější model legendárních freeridových lyží Völk Grizzly  nastavený pomocí Power Switche na nejměkčí polohu Cruise nemá problém ani s kratším obloukem. Cítím jak někde hluboko pode mnou široké plochy lyží kloužou po ledové krustě a vyhledávají správný směr. Nedokážu vůbec odhadnout rychlost, protože kolem mě není jediný záchytný bod. Soustředím se, abych směr jízdy udržel na hřbetě terénní vlny s minimálními výkyvy na obě strany. Sem tam se za mnou utrhnou v oblouku menší lavinky, ale nepředstavují  žádné větší  nebezpečí ve srovnání s tím, co by mě čekalo kdybych najel do zavátého kuloáru.

V pokušení  ještě zvýšit adrenalin mi brání absolutní  Xavierův zákaz jízdy zasněženými úžlabinami. Kdo by ho přestoupil a zůstal živý, bude s okamžitou platností bez náhrady  vyloučen z dalších sjezdů.

Prvních přibližně 800- 1000 výškových metrů je sen. Lapám po dechu, ale současně  se zalykám blahem. Čerstvý prašan po pás vytváří kolem každého sjezdaře při smyku  neprůhledný sněhový vír, kterému ujíždí, aby se opět zanořil do prachové peřiny. Za chvilku se pod námi objevuje helikoptéra. Posledních 500 výškových metrů nám dává zakouřit a připravuje o zbytek sil. Prašan se nejdříve mění v jakousi kompaktní hmotu, která má tendenci  sjíždět po zamrzlém podkladu, aby  vzápětí změkla  v hustou kaší. Tahá za nohy a musíme se soustředit, abychom udrželi rychlost a co nejužší stopu.

Nová jména

Většina sjezdů končí po hodině jízdy ve výšce  kolem 3 900 metrů, kam až dosahuje souvislá sněhová pokrývka. První pilot Vladimír s druhým pilotem a palubním technikem si vyndali na sluníčko stoleček a mastí karty jako by se nechumelilo. Konečně se dozvíme, co se nahoře stalo. Rozepínám vázání a ptám se rusky Vladimíra. Jen zvedne oči od karet a říká: „Raději o tom nemluvme, ať se ostatní nebojí. Prudký poryv  větru nebo vír nás hodil na stěnu. Měl jsem s tím plné ruce práce.“

Máme štěstí na počasí. Rána bez mráčku. Během dopoledne se pod námi začínají objevovat mráčky. Kolem 11 hodiny se do obrovského kotle začnou hrnout z přístupového kaňonu mraky. Každý den prakticky ve stejnou dobu, jako přes kopírák. Máme za sebou čtyři sjezdy. Rychle naložíme materiál , naskákáme do helikoptéry a rychle dolů. Jde o minuty. Jakmile  by mraky vystoupaly nad 6 000 metrů, zavřou nám cestu do Pokhary. Nezbylo by nám nic jiného než zůstat na noc v základním táboře. Druhý den by to s lyžováním asi bylo hodně problematické.

A tak to šlo celých šest dní:  nahoru-dolů. Pokhara-Annapurna base camp- heli ski a zpátky do Pokhary.  Pokaždé na jiném, neposkvrněním svahu. Euforie jaká se nedá popsat, ta se musí zažít. Poznávám pocit průkopníků, kteří odkrývali nové nepoznané cesty. Každý den od nás dostávají svá nová jména dosud neprobádané panenské stráně.

Nemají sjezdovky ani vleky

Nepál láká turisty hlavně velehorami, profesionální horolezce a vyznavače treků. V posledních letech také horskou cyklistikou. Snad nikdo si nenechá ujít oblet Mount Everestu dvoumotorovým letadýlkem, procházku historickým centrem Káthmandů a bývalého sídelního  města Bhaktapur. Lyžaře tady neznají. V celém Nepálu neexistuje jediná. Lyžař v lyžácích, s lyžemi na rameni působí na ulici stejné pozdvižení jakoby se v Praze procházel kosmonaut ve skafandru a za sebou táhl lunochod. Není se co divit. Prakticky v celém Nepálu nepadá sníh s výjimkou vysokého Himaláje. Je o 1 500 kilometrů blíže k rovníku než například Alpy. Sněžná čára proto leží podstatně výše. Gurkhové pěstují brambory až do výšky 4 000 metrů, nebo spíše do takové výšky než jim v tom zabrání oblaka a mlha.

Heli ski je o zážitku

Organizátor celé akce Američan Craig Calonica, bývalý závodní sjezdař, je jediný, kdo dokázal sehnat od nepálských úřadů povolení k heli ski. Žije v Nepálu už dlouho, zná hory, ví co si může dovolit. A zřejmě také ví, kde přidat k žádosti příslušnou obálku. Ani majitelé a piloti helikoptéry to nemají snadné. Místo třetího pilota s nimi létá nepálský palubní technik. Hezky se usmívá, ale ničemu nerozumí. Ani my jsme se neobešli bez oficiálního doprovodu. Průvodce nás hlídal však jen do základního tábora. Když viděl, kam se chystáme, mávl nad námi rukou a odebral se na pivo do ABC.

Ostatně celý výlet je sázka do loterie. Před námi  Craig na žádost smíšené německo-dánské skupiny zorganizoval extrémní lyžování trochu severněji nad Jomsomem. Za celý týden pro nepřízeň počasí nevyletěli ani jednou. Ušetřili sice za helikoptéru, ale asi se cítili jako turisti, co došli až do Říma a neviděli papeže. Helikoptéra se při heli ski obvykle platí dvěma způsoby: buď za hodinu letového provozu anebo podle počtu nalétaných výškových metrů. V každém případě heli ski není levná záležitost. Nevím přesně kolik si Craig počítal za výškové metry, ale když Vladimíra požádal mladý Izraelec, aby mu svezl z ABC zraněného tátu neschopného chůze do údolí, nepomohli  mu smutné oči ani sjednané pojištění. Vladimír zavolal o povolení majitelům Manang airu a turisté vysázeli na dřevo 3 500 amerických dolarů. Měl smůlu. My štestí. Tak už to v životě chodí.

Heli ski, ať už v Chile, Rumunsku, Rusku nebo Gruzii není o lyžování, ale o zážitku. Ten z Himaláje má všechna nej. Všude okolo nádherné velehory, až si člověk myslí, že blahem umře. A kdyby … Do lyžařského nebe je to ostatně odsud nejblíž.

Foto: Petr Kubka

 

 

 

Autor: Petr Kubka | 06. marca 2013

Komentáre

  1. Petr, uff, tvoj adrenalín na mňa skáče a mrzne mi krv v žilách, keď čítam tie zážitky. Napíš o tom knihu, bude to bestseller. Darina

Pridať komentár