Arménsko – dobre už bolo v údolí kvetín neplatí

25. decembra 2013

Spolupracovník nášho web magazínu — pražský publicista Petr Kubka, si na svoje lyžovačky nevyberá bežné destinácie. On je lyžiarsky gurmán. Tentokrát ponúka svoje zážitky z Arménska.

Budu upřímný. O jezeru Sevan jsem v životě neslyšel, slovo Tsachkadzor bych považoval za neznámou nadávku a vyprávění o lyžovačce v Arménii bych zařadil mezi pohádky Hanse Christiana Andersena nebo zpravodajství rádia Jerevan. Jen do té doby, než se kamarád, bývalý špičkový závodní plavec, náhodou zmínil o měsíčním soustředění kdesi v Arménii před olympiádou v Moskvě. Ačkoliv to bylo před téměř 33 lety, vzpomínky měl čerstvé, jako by se včera vrátil. Vybavil si plavecký bazén se špičkovými parametry, sportovní hotelový komplex a také sjezdovky nad ním. Na otázku, kdeže to trénovali, bez zaváhání odpověděl: „V Tsachkadzoru.“

Tak se zrodil první podnět pro plánování cesty za lyžováním do této exotické destinace. Podívat se, jaké to tehdy bylo. Kam soudruzi vozili olympioniky, porovnat, co se změnilo. Zda se lyžařské středisko změnilo v rozvalený skanzen, jako středisko Čimgan v Uzbekistánu, anebo nezávislá Arménie nalezla finanční prostředky a odhodlání rozvíjet toto perspektivní turistické odvětví? Druhým motivem pro cestu byl přímý let ČSA do Jerevanu a třetím, samozřejmě jako vždycky, zvědavost.

Na úvod kláštery

Noční let ČSA vás přenese do liduprázdných ulic Jerevanu za necelé čtyři hodiny. Máte dvě možnosti: zalehnout do postele v hotelu, anebo přežít ranní klimbózu a prodloužit si den cestou za poznáním.

Zvolili jsme druhou variantu.  Půjčili si na letišti auto a vydali se do vyhlášených arménských klášterů. V půl deváté už jsme budili představeného geghardského kláštera vzdáleného 30 kilometrů od centra Jerevanu. Kombinace chladných kamenných zdí dvou kaplí a tmavých jeskynních chrámů vykopaných ve skále, společně s vyprávěním o historickém utrpení Arménů způsobila, že se do nás dala ještě větší zima. Roztrhali jsme kapesník, přivázali rychle proužky bavlny na okolní keře a nasedli do vyhřátého vozu. Traduje se totiž, že se vám tak splní každé tajné přání, které v tu chvíli vyslovíte.

Přes klášter Garni, kde se na chvíli zastavujeme v řecko – římském chrámu slunce z 1. stol. n. l., přejíždíme napříč celým Jerevanem do Edžmiacinu, sídelního města Arménie v letech 180 až 340, kdy země oficiálně přijala křesťanství. Po cestě míjíme nepřehlédnutelnou historickou stavbu podniku na výrobu koňaku Ararat. Na privilegovaném místě nad městem, tam, kde se v ruských městech či jiných postsovětských republikách tyčí monumentální sochy nebo muzea, si Arméni postavili gigantický sklad na koňak. Odpolední exkurzi si nesmíme nechat ujít.

Příměstská dálnice, kde téměř na každém kilometru bdí nad dodržováním pravidel silničního provozu policisté, nás přivádí do klášterního komplexu Edžmiacin. Jeho hlavní atrakcí je katedrála Mayr Tachar, kterou Arméni s patřičnou hrdostí označují za nejstarší křesťanský kostel na světě. V každém případě je zařazena mezi chráněné památky UNESCO, sídlí zde hlava arménské apoštolské církve, kterou je patriarcha Karekin II. honosíci se titulem Katolikos všech Arménů. 

Odpolední koňak, pardon brandy

Unaveni prohlídkami klášterů jsme usedli do restaurace Dolmama v centru Jerevanu, abychom pro změnu nastudovali arménskou kuchyni. Koncert degustačního menu sestávající ze šesti chodů začal čerstvými saláty, rolkami z plátků grilovaných lilků plněnými česnekovou pěnou, pokračoval kuřecí polévkou s nevyslovitelným názvem Chkhrtma, po které se podávali nadívané zelné listy s bílým chlebem.

V interiéru restaurace s látkovými tapetami, obrazy na stěnách a s nevtíravou, ale pozornou obsluhou, jsme si připadali jako doma v obýváku. Tomu také odpovídala kvalita hlavních chodů. Jemně upečený králík a grilované jehněčí kotletky. Po desertu, ke kterému se podávala pro mě přeslazená pakhlava (chuťově blízká bulharské baklavě) příjemně překvapil i celkový účet. Na osobu 13 000 dramů, tedy necelých 700 českych korun.

Nejvyšší čas zajít ochutnat vyhlášené arménské brandy. Čekají na vás desítky, stovky, tisíce sudů výhradně z kavkazského dubu. Každá vzácná návštěva Arménie tu má jako dar uložen vlastní soudek. Frontman nesmrtelné kapely Deep Purple Ian Gillan, zpěvák Peter Gabriel…  Jména zpěváků, umělců, sportovců a vědců se tu střídají s prezidenty, premiéry a ministry ze všech koutů světa. Ke konzumaci tu má připravený zapečetěný soudek brandy i bývalý ministr zahraničí České republiky Karel Schwarzenberg.

Při prohlídce a degustaci mě zaujali tři věci. Za prvé v samotné historické budově brandy jen dozrává a poté stáčí do lahví. Výroba z voňavých hroznů sklizených v údolí Ararat probíhá ve třech regionálních podnicích mimo Jerevan – V Berdu, Armaviru a Aygavanu. Za druhé legendární arménské brandy koupili v roce 1998 za 30 miliónů dolarů Francouzi a patří do stejné skupiny Pernod Ricard jako karlovarská Becherovka. Konečně za třetí: při pečlivém testování vzorků jsem zjistil, že arménské brandy si s vůní, ať už vanilky, čokolády nebo sušeného ovoce, v ničem nezadá s francouzským koňakem.

Ararat a manšestr do čtyř odpoledne

Nejvyšším bodem lyžařského střediska Tsachkadzor je vrchol hory Teghenis ve výšce 2819 metrů. Zima, vítr a mráz. Máme smůlu na počasí? Mohutné větrné zábrany chránící horní stanici nezakryté dvousedačky nás vyvádějí z omylu. Fouká tu často a silně.

Výhledy do krajiny však stojí za to. Napravo od nás z lehkého oparu vystupuje úchvatný kužel biblické hory Ararat, na severu horizont rámují hřbety Arménské vysočiny vyrůstající z modré linky jezera Sevan. Po zasněžené pahorkatině kloužete pohledem zpátky, vpravo necháte čoudící komíny krajského měst Hrazdan, za jehož hranicemi se jako mávnutím proutku mění krajinný ráz. Bílou střídá tmavozelená barva hustých lesů zalévající horské stráně až do výšky kolem 2300 metrů. Zbývajících holých 500 výškových metrů pod námi svádí k jízdě volným terénem. Stačí vyjet jen několik metrů mimo úzkou upravenou trať a kameny, neviditelně ukryté pod nafoukaným sněhem, vás okamžitě ukázní k návratu na klikatou sjezdovku.

„Dokud se počasí neumoudří, nahoru už nás nikdo nedostane,“ říkáme si  v duchu, když se vcházíme občerstvit do rázovité kamenné horské chaty. Vlevo necháváme obědovou jizbu s rozdělaným ohněm uprostřed mohutného stolu se židlemi oblečenými do husté kožešiny kavkazských ovcí, a usazujeme se v baru u krbu. Zvědavě si prohlížíme nabídku jídel a objednáváme si svařák na zahřátí. Za chvilku servírka se zlatou jedničkou v úsměvu přináší výjimečně chutné a poctivé svařené víno jaké si snad člověk neudělá ani doma. Kvalitní červené víno, až ho bylo na svaření škoda. Ostatně jiné snad v Arménii ani nepěstují, voňavé hřebíčky dekorativně zabodnuté do plátku jablka a celá tyčinka skořice. Umělecký dojem i chuťová hodnota na jedničku.

Stejné ocenění si vyslouží i vybrané drobné občerstvení na svačinku: boršč, pelmeně, jehněčí šašlik a kebab. Pro každého něco na ochutnání. Úsměv z tváře nám nezmizel ani při vyrovnání účtu. Svařák za 700 dramů, pelmeň za 160, kebab za 1000 a šašlik za 3 000 AMD. Sečteno, podtrženo a vyděleno: necelých 250 korun českých. Přitom žádná fronta, žádný stres a za dobré slovo „pozlacená“ servírka“inostrancam“ donese pití a jídlo až na svah.

Ani živáčka

Vydáváme se na závěrečné pasáže sjezdovek, které svou modrou barvou korespondují s naším technickým stavem. Příjemný dojem z jízdy navíc doplňuje vědomí, že maskovaní carabinieri ani hlídky na arménské sjezdovky ještě nedorazili. Ani není důvodu. Při pětikilometrovém sjezdu do údolí nepotkáme ani živáčka. V pracovní dny si tak ještě ve čtyři odpoledne užíváme panenský manšestr opuštěných sjezdovek. Náročnost profilů trati koresponduje s lyžařskou vyspělostí lokálních sjezdařů a turistů přijíždějících v zimě převážně z Ruska.

Tsachkadzor neboli údolí květin, jak zní český překlad tohoto malého zimního střediska, je rájem pro začátečníky a rekreační lyžaře. Milovníci freeridu si svou cestu vysněženým lesem vždycky najdou, bez ohledu na utrpěné šrámy.

První noci jsme se chtěli přespat v příjemném hotelu Kecharis na náměstí, abychom jednak otestovali jaké za 30 000 dramů poskytuje služby. Testování nemělo chybu, ale nevyspali jsme se ani jednou. Celou kapacitu hotelu, kromě našich pokojů, totiž obsadili studenti ruské filologie z Jerevanu. Nelyžovali, nespali. Celé dny a noci zaměnili za nekončící mejdan ve všech prostorách hotelu.

Po třetí bezesné noci jsme se přestěhovali do olympijského Sportovního komplexu. Už předem nám taxikář prozradil, že všechny objekty prošly v roce 2007 kompletní rekonstrukcí. Původní sovětská velkorysost zůstala zachována snad jen v mramorové podlaze vstupní haly a prosklené jídelně, vše ostatní je nově přizpůsobené pohodlí a nárokům sportovců 21. století.

Hodovaní v kupé

Druhý pokus nám tedy vyšel, ale Sportovní komplex leží trochu stranou, tak jsme museli vážit delší cestu do našeho oblíbeného kupé. Pardon, restaurace. Po celé Arménii, snad kromě metropole a větších měst, je národním zvykem se stravovat v separátních budkách, které nám svými rozměry připomínaly vlakové kupé. Restaurace vypadají jako miniaturní turistické kempy nebo pionýrské tábory. Kolem hlavní budovy kuchyně je rozeseto po lese několik různě velikých dřevěnic s jedním, dvěma či více stoly pro uzavřené společnosti. Máte sice úplné soukromí, nikdo vás neruší, ale nevidíte ani obsluhu, která se zpožděním reaguje na vaše zvonění. Chutnou vodku tady servírují vždy po džbáncích, tak vám to po chvíli přestane vadit.

Pro lépe situované lyžaře arménská investiční společnost postavila přímo na svahu až přehnaně luxusní hotel Golden  Palace, který svými službami aprés ski uspokojí i tu nejnáročnější klientelu. Za našeho pobytu hotel právě otevírali a tak nebyly k dispozici ani webové stránky. Když by vás po několika dnech lyžování a ráchání v bazénu omrzelo, vydejte se autem na výlet do nedalekých horských lázní Dilidžan. Zatímco na sportovištích a svazích Tsachkadzoru ladili formu olympionici, v sanatoriích v Dilidžanu  odpočívali a sbírali inspiraci slavní umělci z celého bývalého Sovětského svazu, mezi nimi i nejslavnější arménský skladatel Aram Chačaturjan.

Když se ohlédnu za pobytem v Arménii vzpomenu si na starý vtip rádia Jerevan, které na otázku: „Kdy bude líp?“ Odpovědělo: „Dobře už bylo.“

 O výletu do Arménie a lyžování v Tsachkadzoru tento závěr neplatí.

Foto: Petr Kubka

Autor: Petr Kubka | 25. decembra 2013

Pridať komentár