Lyžovanie na Hodvábnej ceste

16. februára 2015

Vyhľadávať zaujímavé lyžiarske destinácie – to patrí ku koníčkom nášho českého spolupracovníka Petra Kubku. Opäť ponúka svoje nevšedné zážitky – tentokrát z Kazachstanu.

PC300711Existují země zvláštní. Na první pohled vás nechytí u srdce. Díváte se z okénka letadla na krajinu pod sebou a v duchu si říkáte: ,,Jak se tady dole lidem žije?“ Kam až oko dohlédne pustina, nekonečná step přecházející v kamenitou poušť. Tudy kdysi vedla jedna z vedlejších větví Hedvábné stezky. Jak mohly karavany ve zdraví přežít týdny, měsíce a roky putování nehostinnou liduprázdnou krajinou v létě spalovanou nemilosrdným žárem a v zimě svíranou krutými mrazy?
V duchu si vybavuji, co mi uvízlo v paměti: bývalá sovětská republika, gulagy, kosmodrom Bajkonur, jaderný polygon Semipalatinsk, Nursultan Nazarbajev, Astana, šašlik a Medeu. Ano, hádáte správně. Přistáváme v Kazachstánu, na letišti Almaty.

Asie i Evropa

OLYMPUS DIGITAL CAMERAPo celonočním letu se mi uleví, když na letišti čeká Irina, která mě společně s Andrejem z kazašského týmu Mezinárodního lyžařského klubu novinářů k cestě zlákala. Nemuseli mě dlouho přemlouvat. Do Kazachstánu jsem poprvé málem letěl fandit našim tenistům v Davis cupu a potom zase fotbalistům v kvalifikaci na mistrovství Evropy. Málem, protože až nabídka poznat lyžařské středisko Šymbulak byla tím pravým startérem k cestě do Střední Asie.
Mimochodem jsem se také konečně dozvěděl, jak je možné, že Astana sice leží v Asii, ale kazašští fotbalisté hrají Evropu. Jsou na tom podobně jako Turci. Obě země mají metropole v Asii, ale naštěstí malými částmi svých území zasahují do Evropy. Kazachstán územím na západ od řeky Ural a Turecko Východní Thrákií. Fotbalově hrají evropskou ligu už dnes, jen jsem zvědavý, kdy vstoupí i do politické evropské ligy.
Z letadla rovnou na svah
Projíždíme městem a nabíráme jihovýchodní směr. Před námi sluneční paprsky rozhánějí ranní opar a nasvěcují úchvatný obraz vrcholů Zailijskij Alatau, které jako by vyrůstaly z plochých střech skleněných výškových domů na kraji města. Míjíme snad nejslavnější rychlobruslařský areál na světě Medeu postavený v roce 1972 ve výšce 1500 metrů.
Zastavujeme na hrázi nad stadionem a nevěříme vlastním očím. Mohutnost betonové stavby možná odpovídala potřebám sportovců závodícím pod rudou vlajkou se srpem a kladivem. Po rozpadu Sovětského svazu stavba chátrala a dostala se na okraj mezinárodních sportovních klání. Nákladná rekonstrukce a modernizace v letech 2008-2009 vzkřísila jeho zašlou slávu a vrátila na jeho led klání světového formátu. V roce 2011 stadion hostil soutěže 7. Asijských her. V současné době slouží jak profesionálním sportovcům, tak široké veřejnosti.
Od přehrady nad stadionem se úzká silnička zařezává do prudkého svahu. Hrozím se pomyšlení, co se tady musí dít o víkendech nebo když se potkají autobus s náklaďákem. Irina moje obavy odbude úsměvem. Od Medei na Šymbulak je vjezd jen na zvláštní povolení. Spojení obstarává velkokapacitní kabinková lanovka, u které si lyžaři a návštěvníci pohodlně zaparkují vozy na přilehlém odstavném parkovišti. Čtyři a půl kilometru dlouhá gondola byla postavena investory také k zahájení Asijských her. Zpáteční lístek stojí 2500 tenge, tedy kolem deset eur.

PC290675Kontrasty Šymbulaku

Horní stanice lanovky rozděluje Šymbulak na pravou novou moderní část a levou původní „sovětskou“ zástavbu. Liší se od sebe jako nebe a dudy. Pravá dokumentuje bouřlivý rozvoj nezávislého Kazachstánu, levá zatuhlá rezidua minulosti. Vpravo, čtyři půvabné restaurace nabízející pokrmy lokální a světové kuchyně, v různých cenových relacích se sezením na prosluněných terasách s příjemným personálem, vlevo sice architektonicky zajímavý čtyřpatrový hotel, ale s obsluhou neznající úsměv, tvrdošíjně servírující každé ráno k snídani dvě volská oka s plátkem dietního salámku a sýra. Máte chuť na něco jiného? Nechte si ji zajít, i třeba za příplatek. Snídaně je v ceně, vždycky stejná. Ať bydlíte v hotelu den nebo týden. Na druhou stranu lyžaře potěší dobře fungující bezplatná wi-fi na pokojích i v restauraci. Jinak hotelu postavenému v roce 1983 nelze, co se čistoty a vybavení týká, nic vytknout, ale nejlepší léta už má evidentně za sebou. Jak mi potvrdil v rozhovoru progresívní ředitel rezortu Erzhan Erkinbaev, investor Capital Partners počítá s jeho demolicí a výstavbou ubytovacího zařízení odpovídajícího současným nárokům.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAHistorická nej,nej…

V roce 1937 vyhnal odpor proti fašizmu tři Tyroláky až do Kazachstánu. Jako zkušení lyžaři začali sjíždět okolní kopce a místní alpinisty seznámili se základy lyžování. Společně se svými žáky poprvé sjeli Talgarské sedlo. Poprvé se tady pořádali závody ve slalomu. Šymbulak jako první získal pro své sjezdovky certifikaci FIS.
Po válce instalovali na svazích Šymbulaku vůbec první lyžařský vlek na území bývalého Sovětského svazu. Jednalo o rozebranou kotvu – válečnou trofej, z Alp převezenou do Kazachstánu. Kromě vleku tady skončila i další válečná kořist – deset finských domků. V šedesátých letech byl Šymbulak kultovním místem sjezdových lyžařů.

Konečně na svahu

Nejdříve permanentky, 5 500 tenge v pracovní dny, o víkendu cena stoupá na 8 000 tenge, což dělá zhruba 25 a 38 eur. Navíc si lyžař musí zakoupit nevratnou plastovou kartu. Mládeži kolem nás to vrásky nedělá. Samý úsměv do kamer, selfíčka s kamarády. Jako by si tady dali sraz účastníci team buildingu modelingové agentury. Bundy a kombinézy Bogner, Spider, Scott, nejnovější modely lyží. V ceně permanentky je ale i večerní lyžování do 22. hodiny. Delší osvětlený svah jsem sjížděl snad jen v USA.
Nasedáme na čtyřsedačku Combi 1, která nás ze základní stanice ve výšce 2 260 metrů vyváží do 2 840 metrů. Citelně se ochlazuje. Přesedáme na Combi 2, jejíž horní stanice je ve výšce 3 180 metrů v Talgarském průsmyku. Před námi se otvírá pohled na hradbu nejvyšších štítů předhůří Ťan-šanu Čkalov, Školnik a na 5 020 metrů vysoký Talgar. Dvě modré sjezdovky spadají do odvráceného údolí Levý Talgar. Okolní středně strmé svahy vybízejí k freeridu, kterému se však vyhýbáme z obav z nedostatku sněhu a číhajících kamenů pod jemnou pokrývkou sněhu.
Obě sjezdovky Sluneční údolí a Strejda Bogdanovič jsou vzorně upravené. Ostatně jako všechny sjezdovky v celém středisku. Vracíme se zpátky na vrchol, zapínáme aplikaci iphonu a sjíždíme zpátky do Šymbulaku. Displej ukazuje délku sjezdovky 4 300 metrů. V nohách cítím daleko více, ale možná je to sklonem svahu, který v celém profilu černé sjezdovky připomíná Velký hang ve Špindlu. Rekreační lyžaři se však bez obav mohou vydat z mezistanice dolů po červené sjezdovce. Pro začátečníky je připraven modrý cvičný svah Profesor, kde mohou dělat pokroky pod vedením zkušených instruktorů z mezinárodní lyžařské školy.
Obracíme hlavu a rozhlížíme se po okolních terénech. Kam oko dohlédne ideální pro freeride. I v odpoledních hodinách snadno najdete neporušenou stráň. Ani o víkendech jsme nezaznamenali žádné fronty. A to je pod námi jen 25 kilometrů vzdálené město s 1,34 milióny obyvatel.

PC280630Včera, dnes a zítra

Šymbulak na vás dýchne historií. Sjezdovky nevytvořil počítač, ani zkušení designéři zkoumající terén z helikoptéry, ale lyžařští nadšenci. Metr po metru. Dnes sjezdové tratě, jako celé středisko, dostávají jen moderní kabát. Na prknech projektantů však už vzniká nový lyžařský resort Kok Zhailau. Výchozím bodem bude opět Medeu. Kabinka jen povede do vedlejšího údolí. Sjezdovky různých parametrů a obtížnosti, kolem nich hotely a chalety přímo na svahu ski-in/ski-out. K tomu restaurace, bary, snow parky a vše, co si jen dokážeme představit. Dnes sem jezdí ze zahraničí hlavně Rusové, Angličané a lyžaři z Jižní Koreje. Kok Zhailau hledí do budoucna, nejen na Evropu, ale hlavně na Čínu.

„Dojmologie“

Kazaši to mají na všechny světové strany daleko. A tak spoléhají na to, co mají doma. Lyžování určitě nepatří v Kazachstánu mezi masové sporty, ale kvalita a peníze tam jsou. Když k tomu přidám exotiku, otevřenost, tradiční pohostinnost a také lokální kuchyni, tak na druhý pohled Kazachstán můžu.

Foto: autor reportáže
Odkaz na video: http://vimeo.com/84310900

Autor: Petr Kubka | 16. februára 2015

Pridať komentár