Desať rokov Bernolákova, alebo Black River nie je pre každého

31. októbra 2016

Český novinár Ivo Dušek je skúsený golfista, ktorý pravidelne píše aj o slovenských ihriskách. V lete tohto roku sa opäť vrátil na Black River v Bernolákove a stretol aj s jeho majiteľom Jaroslavom Kachlíkom. Výsledkom je článok, ktorý uverejnil český golfový magazín GOLF 10/2016. V rámci spolupráce ho preberáme.

S Jaroslavem Kachlíkem o jeho výjimečném hřišti, o hřištích obecně a o nákladném koníčku – restaurování nádherného zámku v resortu Black River. Začátkem září totiž uplynulo deset let od otevření slovenského hřiště Black River nedaleko Bratislavy, jemuž se podle jeho polohy všeobecně říká Bernolákovo. Hřiště považované za nejtěžší v Evropě, hřiště s kontroverzní pověstí, které rozděluje ty, co tam hráli či hrávají, na dva antagonistické tábory.

Úsloví „jít vlastní cestou“ má v golfu hlubší význam, zvlášť řekneme-li tuto větu v souvislosti se jménem slovenského architekta a urbanisty Jaroslava Kachlíka. Tento vizionář se názory jiných řídí jen málokdy, chodí vlastními cestami. Nesnadnou cestu si vybral především při výstavbě hřiště Black River, ležícím zčásti v nádherném parku kolem právě renovovaného zámku a zčásti v původně plochém terénu Panských lúk, kousek od Bratislavy.

Realizace golfového projektu vyžaduje součinnost tří hlavních hráčů – investora, designéra a realizátora. Vstupu prvních golfistů na hřiště předchází spousta času, který dohromady stráví zástupci těchto tří složek. V případě Bernolákova se ale všichni tři sešli v jedné osobě! Přesto trvalo řadu let, než Jaroslav Kachlík dospěl od prvních plánů své neobyčejné vize k začátku realizace.

Hřiště s duší svého tvůrce

Black River - chce to sofistikovaný golf.

Black River – chce to sofistikovaný golf.

„Bylo to schválně?“ zeptal jsem se Jaroslava při našem setkání letos v srpnu. „Chtěl jste úmyslně vybudovat hřiště, které obtížností přesáhne jakékoli dosud postavené?“ „Takovou ambici jsem neměl,“ odpověděl. „Na světě existuje na 40 000 golfových hřišť. Tři čtvrtiny z nich jsou sice hezké, ale nezanechají v hráči trvalý dojem, za měsíc už si z nich nic moc nevybaví. Nechtěl jsem dělat další takové.“
Hřiště jsou v podstatě dvojího charakteru. Linksová a uměle vytvořená designová. Ta první vznikají jen malými úpravami stávajícího reliéfu, využívá se zajímavého terénu. Designová hřiště jsou charakteristická většími přesuny hmot, vytvářením nové krajiny.

„Snem běžného investora komerčního charakteru je takové hřiště, které pochválí všichni, bude se na něm výborně cítit začátečník i výkonný hráč. Ale to je jen chiméra, designér se pak pohybuje mezi obrovskou řadou kompromisů. Já jsem se rozhodl neomezovat se ničím. Jsem developer, finanční prostředky jsem dokázal zajistit, navíc hřiště vznikalo v příhodném terénu, kde jsem potřebných reliéfů dosáhl přemisťováním zeminy, skoro nic jsem nemusel dovážet odjinud. A i když terénní úpravy spodní části hřiště byly extrémního rozsahu, pořád ještě byly finančně rozumné,“ popisuje.
Sám sobě jako designérovi si povolil absolutní volnost. Golfové hřiště je vrcholem landscapingu, na veliké ploše vytváříte z kusu krajiny krajinu svoji. Nádherný úkol. Bylo pro něj důležité, aby hřiště mělo svoji duši, aby na něm hráč dokázal najít, co do něj on jako tvůrce vložil. Nechtěl oslovit absolutně všechny, o to se snaží běžná komerční hřiště – chtěl oslovit zejména hráče, kteří hrají sofistikovaný golf, přemýšlejí, používají při svých rozhodnutích hlavu. Course management je tady důležitější než jinde.

Deset let utvářená vize

Ťažké, ale úchvatné pohľady.

Ťažké, ale úchvatné pohľady.

Hřiště Black River má dvě diametrálně odlišná patra. Prvních šest jamek vede krásným starým parkem v blízkosti zámku. Tam je to ještě pohodička, všechno v jedné rovině, jen stromů by (z hlediska hráče) nemuselo být tolik, ferveje jsou úzké. Už tady je vidět autorova ruka – ani zde není nic zadarmo, musí se přemýšlet, nejde jen bezhlavě bušit do míčku. První patro bylo vybudováno už v polovině 90. let.
Dalším záměrem bylo dostat se za řeku, kde se rozkládal veliký rovný prostor Panských lúk, o dvacet výškových metrů níž. Trvalo přes deset let, než se Panské lúky proměnily v součást golfového areálu. Problémy s tím spojené není potřeba popisovat, stačí podotknout, že běžně trvá stavba mnohem kratší dobu.

Jaroslav Kachlík mezitím hodně cestoval po světových hřištích a ještě víc přemýšlel. Koncept Black River krystalizoval postupně, dosti bolestně, nakonec se realizovala až šestá varianta.
„Dalo se jít cestou menšího odporu, ale já jsem chtěl vymyslet něco originálního, něco, zač bych mohl dát ruku do ohně,“ komentuje. Nechtěl jen pospojovat okopírované jamky, jak to leckde dělají. Mohou tak vzniknout i zajímavá hřiště, ne však něco nového.

Zvolil si netradiční technologii tvarování. Normálně se hrubé tvary vytvářejí buldozerem, ten tlačí, já zde použil bagr, to je kružítko, vytváří jiný vzhled. Z původně rovné plochy vyrostla spousta kopců a kopečků, prohlubně a jámy, valy, greeny s velkým převýšením, dvoupatrové a vícepatrové greeny, jezera a jezírka, velké plochy rafu. Z původní roviny Panských lúk toho moc nezůstalo.
„Na běžném hřišti se přesouvá tak 200 až 260 tisíc kubíků, my jsme pohnuli skoro s milionem,“ dokresluje výstavbu. Chtělo to hodně fantazie a ještě víc sil při přenášení vizí do reality. Však se také mnoho věcí předělávalo jednou i vícekrát, dokud to nebylo ono.

Šachová partie na greenu

A co vlastně mělo vzniknout? Nešlo o nakupení obtíží, ale o sofistikované hřiště, které donutí hráče přemýšlet. Byl vytvořen nesmírně složitý útvar: projekt se nespokojil s nalajnováním drah jednotlivých jamek v rovině. Ferveje, jejich okraje a nejbližší okolí připomínají chvílemi krajinu po bombardování, neobyčejně rozmanitou, oko si nikde neoddechne, hra v takovém terénu je nezapomenutelná.
Kachlík je šachista, rád řeší problémy, a jeho záměrem bylo dát stejnou možnost i návštěvníkům jeho hřiště. A že sem asi nepůjdou nováčci nebo méně zdatní hráči?

„Nestavěl jsem hřiště pro každého. Na Mont Blanc také nechodí lidé bez výcviku, vybavení a kondice,“ naznačuje své cíle a pokračuje, „devadesát procent hřišť je ofenzivních, tam se hraje na co nejdelší rány a hřiště často promíjejí i chyby. Zahrají si na nich i horší hráči a ti, co si jdou na golf jen oddechnout. Menší část hřišť je defenzivních, ta jsou těžší, nestačí hrubá síla a délka úderu, je potřeba hodně přemýšlet.“
A podobně lze rozdělit na defenzivní a ofenzivní jednotlivé jamky. Kde je většina defenzivních – což bývá třeba v Anglii a ve Skotsku – tam je možno za defenzivní označit celé hřiště. „Snažil jsem se vytvořit kombinaci obou typů, kde bude potřeba stále přemýšlet. Profesionálům se střídání ofenzívy a defenzívy líbí, hřišti to přináší vnitřní napětí. I z tohoto důvodu je Black River tak těžké – nelze jej projít jedním stylem,“ dodává.

Pověst ve světě

Hřiště je vzpomínáno po celém světě. Ne na potkání, ale na designérských setkáních bývá Bernolákovo často citováno, dokonce i v Austrálii! Což stavitele naplňuje hrdostí: „Hřiště se dělá na sto let a kdo ví, jakým směrem se bude golf vyvíjet… Tohle hřiště není obyčejné, golfista tu ze sebe musí vydat vše. Buď posílí, nebo naopak likviduje sebevědomí – ostře selektuje lidi na ty, kterým se zde líbí, a na ty, kteří už se sem nikdy nevydají.“
Ty tábory jsou vlastně tři: jednak jsou to ti, co se nesrovnají s jeho nároky, pak jsou ti, co si ho oblíbí a rádi ho hrávají, asi nejvíc je ale bohužel těch, co ho pomlouvají, přestože tady nikdy nebyli. To platí hlavně o českých a slovenských hráčích. Cizinci sem jezdí cíleně i ze zemí, jako je třeba Finsko, znají pověst a jedou se poměřit s něčím neobyčejným.“

Bernolakovo-zamekPlnění snů

Je potřeba přiznat, že na Black Riveru žádná tlačenice není. Zčásti je na vině i chybějící sociální infrastruktura – pak se mu luxusnější akce vyhnou. Prašné parkoviště, krásný zámek, na němž se ale podepsal zub času – Jaroslav Kachlík se před pár lety rozhodl dobudovat i tyto struktury.
„Jsem už dost starý na to, abych si začal plnit své sny“, podotýká. Určitě se na tom podepsal i názor Jacka Nicklause. Richard Gaulider, slovenský PRO, který dlouhodobě působí v Americe, konzultoval s Nicklausem tři hodiny Kachlíkův projekt nad fotkami a Nicklaus řekl, že když zde bude fungovat golfové prostředí, neumí si představit romantičtější resort.

Před třemi lety Jaroslav začal s opravami střechy zámku. Dnes je spravena střecha, fasáda dostala nový nátěr, zámek nádherně prokoukl, celé parkoviště pokrývá nová dlažba a finišují vnitřní úpravy. Celková investice dosahuje kolem sedmi milionů euro, zámek s parkem už zase začíná připomínat malé slovenské Versailles, jak se mu říkalo v době, kdy sem z Vídně jezdila císařská rodina.
„Nemám důvod to dělat“, říká Kachlík, „nic mi to nepřinese, s ekonomikou a byznysem to nemá nic společného, ale moc mne to těší. Píšu, chci malovat, těším se, že budu sedávat na balustrádě pod věží s plátnem a štětcem.“
V zámku najde důstojné místo golfová recepce, další prostory se nabízejí k pořádání luxusnějších kulturních akcí – prostředí zámku a jeho vnitřních prostor s restaurovanými původními malbami na stěnách je výjimečné. A další fenomén – zvenčí se objevil velký zájem o pořádání svateb: ještě není hotovo a už se hrnou objednávky. To vše pomůže ekonomice resortu, ale nejen to – z resortu se stává místo skutečně na úrovni.


Novinky

Přispívají k tomu i tváře Bernolákova – tenistky Daniela Hantuchová a Dominika Cibulková, obě jsou členky, nejčastěji je potkáte v parkové části, poskytly reklamní fotky, které by normálně stály balík… Přibyl footgolf, který hrávají i přední slovenští hráči včetně slavného Hamšíka.
A novou tvář dostává i samo hřiště. Vysadili zde už 8 500 stromů (!), ty rychlým tempem dorůstají. Po zkušenostech zasypali pár bankrů a proběhly další menší zásahy, ale spíš kosmetické, 98 % hřiště zůstává beze změny. Tam, kde hráči nejvíc ztráceli míčky, už se kosí na nízko. Jamky mají pět odpališť, račte si vybrat.
Hřiště přidává běžnému hráči spoustu ran, ale většina hráčů se snaží o dlouhé rány za každou cenu, tak jak jsou zvyklí, nepřihrají si a pak těžko hledají řešení. A skóre narůstá spolu s počtem ztracených míčků. To bylo horší ze začátku, kdy byly kolem fervejí vysoké rafy. Teď se na více místech rafy kosí přijatelněji. Dalším nepříliš využívaným momentem je, že od HCP 13 zde muži mají hrát z modrých odpališť, díky tomu odpadne mnoho problémů. Zuby jsou trošku obroušené…

Foto: Ivo Doušek a archív ihriska

Autor: Ivo Dušek | 31. októbra 2016

Pridať komentár