Těmi, kdo vydělávají v Rakousku golfem peníze, se to zrovna nehemží – spíše přibývá těch, kteří golfem nevydělávají vůbec nic. Léta boomu jsou tatam, rakouskému golfu hrozí temná budoucnost. Mohla by dokonce hrozit platební neschopnost. Daří se spíš spekulantům. Nejlépe placený rakouský manager Siegfried Wolf na to šel od lesa, když vloni zabrousil do světa golfu. V srpnu koupil od zakladatele golfového klubu Fontana Franka Stronacha nejen hřiště v Oberwaltersdorfu (na snímku), ale i okolní nemovitosti včetně zámku.
Na první pohled žádné terno, protože takový golfový klub v Rakousku lze provozovat jen sotva se ziskem. Nicméně některé pozemky mají hodnotu zlata, obzvláště ty, které se nacházejí kolem fervejí obou posledních jamek na břehu umělého jezera Fontana. Wolf, sám vášnivý golfista, by jen musel vybudovat dvě náhradní ferveje a na těch původních postavit vily, které by obratem ruky skvěle prodal.
Bohatí Rusové jdou po vlastnictvi v pitoreskním parku Fontana jako diví a Wolf má v Rusku ty nejlepší kontakty, jaké si byznysmen může jen přát. Podle znalců jsou vyhlídky na slušný zisk víc než stoprocentní.
Jsou tedy golfová hřiště lukrativní jen tehdy, jsou-li v jejich bezprostřední blízkosti vybudovány vily? Golf už opravdu není v Rakousku zajímavý business, celá branže už několik let spěje ke krizi. Jedinou výjimku představuje štýrský hrabě Johannes Goess-Saurau, vydělávající ve velkém stylu. Od svého otce převzal golfový klub Murhof nedaleko Grazu, kde si dříve dávala dostaveníčko hospodářská elita a štýrská šlechta, a zpřístupnil ho široké veřejnosti. V Rakousku systematicky vybudoval největší golfové imperium Murhof-Gruppe v německy mluvících zemích. Kolem 15 % všech rakouských golfistů odpaluje na jednom z jeho čtrnácti hřišť. Nedávno se dokonce Goess-Saurau stal podílníkem společnosti GolfRange, největšího německého 
golfového provozovatele. Společnost Murhof-Gruppe je v roce svého 50. výročí na nejlepší cestě stát se jedničkou mezi provozovateli golfových zařízení v celé Evropě. Samotný holding impéria Goess-Sauraa, který tvoří více než tucet firem, vykazuje bilanční zisk ve výši 2 miliony eur a kapitálový rezervní fond ve výši 6 milionů eur. Golfový hrabě je v první řadě nadaný sběratel „nemocných“ hřišť. Převzal například golfová hřiště Seltenheim v Klagenfurtu, GC St. Pölten nebo korutanský Finkenstein.
Golf je navíc v Rakousku docela riskantní podnikatelský oříšek. Peníze se dají vydělat jen stěží. „Pětasedmdesát procent všech zařízení je ve ztrátě,“ odhaduje znalec z branže a současný manager Stegersbachu Richard Senninger. Rovněž Franz Wittmann, slavný rakouský automobilový závodník, který byl sedm let prezidentem Rakouské golfové federace a postavil si nejkrásnější golfové hřiště v zemi (Adamstal), komentuje situaci slovy: „O krátkodobý obchod nejde nikde, znovu bych to už nedělal. Strašná práce a žádný velký byznys, horko těžko se vyhýbáme červeným číslům. Bez nadšení pro golf by to nešlo.“
Hendikep je zjevný – Rakousko je příliš malé, než aby se v golfu mohly točit skutečné peníze. Na tak malou zemi evidujeme příliš málo golfistů na tolik hřišť (150). Od roku 2003 je křivka růstu počtu golfistů takřka vodorovná, zatímco do té doby téměř strmě stoupala. Poslední čtyři roky se počet registrovaných golfistů pohybuje prakticky beze změny kolem 104 000.
Bezprostředním důsledkem stagnace je skutečnost, že domácí golfové kluby, které mají v průměru 695 členů, jsou v mezinárodním srovnání velmi slabě obsazené. V Německu, ve Švýcarsku a především v Holandsku je počet členů v klubech daleko vyšší. V Holandsku hraje na každém ze 192 hřišť 2 045 členů, v Německu na každém ze 700 hřišť kolem 900 členů.
Stavba golfového hřiště je drahá a stojí podle velikosti, kvality a pozemků, které jsou k dispozici, mezi 1,5 až 7 miliony eur. Řada rakouských, dluhy nezatížených zařízení patří většinou velkostatkářům, příslušníkům šlechtických rodů, případně „finanční šlechtě“. Uvedené skupiny vlastní pozemky, a mají tudíž startovní výhodu. Ne vždy ji však využijí, a tak mnohá zařízení, vybudovaná příslušníky „modré krve“, změnila mezitím z finančních důvodů majitele.
Názorným příklad je Murstätten ve Štýrsku, kde kdysi jedna baronka při budování golfového hřiště na svém pozemku „prošustrovala“ veškeré peníze. Dokonce i známý kitzbühelský golfový resort Eichenheim, který převzala a kde vybudovala luxusní hotel ve velkém stylu nejbohatší Ruska a „stavební lvice“ Jelena Baturina, bojuje s obrovskými problémy poté, co údajně do projektu investovala 25 až 30 milionů eur. Manažerská firma Martinez Hotels GmbH, jež resort řídila, se dostala do konkurzního řízení.
Do minusu může majitele snadno přivést především nákladný provoz hřiště. Jen pro pořízení potřebného strojového parku je zapotřebí dobrý půl milion eur. Dále musí mít klub dostatek kvalitního personálu. Výdaje na provoz golfového klubu se ročně pohybují kolem milionů eur, často více. Příjmy běžného rakouského klubu přitom činí zhruba 800 000 eur ročně, přičemž tato tendence vykazuje sestupný trend.
Klesající příjmy
Léta boomu jsou tatam, většina indikátorů poukazuje na klesající příjmy. Do roku 2020 s největší pravděpodobností počet rakouských hráčů klesne o třetinu, komentuje situaci studie tyrolské konzultační firmy Ennemoser. Levné nabídky ničí trh a připravují manažery klubů o klidný spánek. Zápisné, jako dřívější důležitý zdroj finančních prostředků klubů, dnes takřka neexistuje.
Klesají však i příjmy z green fee, které platí hosté. Noblesní klub Schönborn, který je domovských klubem mnoha Vídeňáků, byl donucen zvýšit členům roční poplatek o sto eur, aby tento schodek dokázali vyrovnat.
Greenfee hráči
Největší problém takřka všech domácích golfových hřišť představuje chabé celkové vytížení. V turisticky zajímavých regionech jsou sice hřiště v létě plná a získat krátkodobě teetime například v tyrolském Achensee nebo v Kitzbühelu není jednoduché, ale zbytek země skomírá. Průměrné vytížení rakouského golfového klubu dosahuje 42 %. (Pro srovnání: v Holandsku je to přes 70 %.)
Ale to by se Rakousko muselo více zajímat o zahraniční golfisty. S údivem jsem marně hledala rakouské golfové resorty a kluby na letošním mezinárodním veletrhu IAGTO na Lago di Como. Našla jsem jich snad pět. (A propós – česká minireprezentace byla takřka nenalezitelná – krčila se v koutku vedle obrovské turecké expozice).
Proto se také stavba dalších hřišť až na výjimky zastavila. Obce, zachvácené na přelomu století golfovou zlatou horečkou, docela narazily. Leckterý starosta si myslel, že vybudováním hřiště učiní ze své obce světové turistické centrum a zbohatne – a stavěl a stavěl, často se subvencemi z Evropské unie. Hráči se však v očekávaném množství nedostavují a náklady na provoz a údržbu zůstaly. Aby se zabránilo insolvencím, nastupují banky a mecenáši.
V Korutanech nastoupila skupina Murhof-Gruppe, ve Schladmingu pomohl německý průmyslník Helmut Naue. V Bad Tatzmannsdorfu převzal celý resort se dvěma hotely a hřiště tyrolský hoteliér Karl Reiter od německého řetězce Stegenberger, několik let nato i hřiště v sousedním Stegersbachu.
Ale ani bankám se už nechce vypomáhat, a tak některá nedávno nadějně otevřená hřiště bojují o přežití. Několik málo rozjetých nových projektů se nehne z místa. Velkou insolvenční vlnu by mohl způsobit i stárnoucí strojový park, pokud nebudou mít kluby rezervy na jeho s léty stále náročnější obnovu.
Pak nezbude než doufat, že nastoupí hrabě Johannes Goess-Saurau a kluby za směšnou cenu odkoupí. Ačkoli rakouskému golfu k mezinárodnímu byznysu chybí ještě světelné roky, mohla by se tak skupina Murhof stát skutečnou hvězdou mezi provozovateli golfových zařízení v Evropě.
Převzato z časopisu GOLF 1/2015
Text: Natascha Kames, foto: Jana Janků
